Škola mi dělá dobře

• Jsem vděčná, že mám ve škole přístup k mašinkám. Můžu velmi levně a kvalitně tisknout fotky, můžu skenovat filmy (což dělám právě teď), můžu používat temnou komoru. Je to super.
• Jsem vděčná, že naše hlídací slečna stále hlídá. Před dvěma týdny přišla s tím, že by možná potřebovala zrušit jeden hlídací den, a to jsem si myslela, že mne vomejou. Jako by nestačilo, že ji přijali na univerzitu mimo SF, což znamená, že v létě budu muset najít novou. Strašně se mi to nechce dělat. Jednak vybrat někoho, komu budu důvěřovat, není jednoduché, a jednak mi to přijde strašně nefér vůči dětem, aby si na někoho zvykly, měly ji rády a ona pak prostě zmizí a přijde jiná. Každopádně představa, že budu muset najít někoho ještě před koncem semestru, byla hororová, tak jsem ráda, že si to Miranada rozmyslela.
• Jsem vděčná, že Jeff začal fotit na film, jak jsem ho zaúkolovala. Jednak ho to postrčí k focení, což je pro každého fotografa dobré, a jednak to postrčí mne k alternativním procesům, protože jsem se rozhodla, že jeho fotky budu alternativně zpracovávat. Tak snad nám odhodlání vydrží.

Přes most a na hřiště

• Jsem vděčná, že jsme dopoledne jeli na návštěvu k Martině a Kozlovi. Jednak jsme dostali skvělou snídani (nemohli jsme se nabažit domácích vajíček, pořád mne překvapuje, že rozdíl v chuti může být tak výrazný) a jednak jsme si příjemně popovídali a poseděli pod stříškou na zahradě. Bylo to naprosto skvělé, odjížděla jsem úplně nadšená, protože takhle idylicky a nereálně si představuju život v domě se zahradou.
• Jsem vděčná, že jsem byli pozvaní na oslavu narozenin. Odpoledne jsem byla v mimořádně špatné náladě (stejně jako včera, když Petr pozval kolegu se slečnou) a rozhodně se mi nikam nechtělo (stejně jako včera) a už vůbec ne v tom větru a zimě. Ale akce se konala na hřišti dostupném MHD a tak jsme šli, no. Ukázalo se, že popovídat si s českými kamarády, kteří také mají děti, je k nezaplacení. V průběhu oslavy se mi nálada velmi zlepšila a domů jsem šla s pocitem, že to bylo moc fajn (stejně jako včera). Možná se prostě musím víc vídat s lidmi.
• Jsem vděčná, že jsme si s Petrem večer našli čas, sedli jsme si s drinkem a minimálně hodinu jsme si povídali. Sice to znamenalo, že neudělám spoustu jiných věcí, ale tohle zrovna teď (zhruba poslední dva roky) hrozně potřebujeme.

Moc mi to nejde

• Děti byly dnes tak vyřízené, že šly do postele v sedm a hned po kuřátku usnuly. Mám o hodinu víc času sedět u počítače!
• Petr se postaral o oběd a pozval na procházku svého kolegu se slečnou. Bylo to milé.
• Děti jsou úžasné, nejúžasnější. Díky tomu, jak jsou rozpustilé, jsem s nimi s oběma měla večer dost trpelivosti, když nezřízeně bulely.

Moc mi to nejde, to pozitivní psaní. Jako jo, pořád věřím, že každý den jsem schopna najít nějaká pozitiva. Ale připadá mi, že to vlastně pořád bude "děti jsou roztomilé, Petr je hodný, že se stará, žít v SF je super", protože to jsou věci, které (teď) považuju za konstaty svého života. I když mám pocit, že byly dny, kdy bych neměla energii být vděčná za cokoli. Ale snad se mi podaří se do toho ještě vpravit, teď zrovna mám motivaci a věřím, že to skutečně může fungovat, to psaní si pozitiv a následně se cítit lépe.