Prolejzačka

• Jsem vděčná, že když jsem šla dnes prát, tak byla pračka i sušička prázdná. To je moje malá noční můra. Že když sejdu ta tři patra do hnusného sklepa s popelnicema a krysama, tak pračka i sušička budou zabrané a můj plán, že vyperu, přijde pro ten den vniveč.
• Jsem vděčná, že když jsme stáli frontu v La Boulange a už jsme měli objednáno a děti sbíraly po zemi drobečky a já jsem se je snažila něžně popohnat k pokladně, tak ten pán, co stál za náma klidně počkal, až se děti pohnuly a vůbec se je nesnažil obejít nebo jinak naznačit, že se chováme nevhodně.
• Jsem vděčná, že si ta maminka na hřišti všimla, že Alice mimicky vyzývá jejího syna ke hře a upozornila ho na to. Byla jsem úplně šťastná, když jsem viděla, jak se Alice raduje, schovává se pod klouzačku, kření se a vykukuje. Taky díky němu poprvé vyšplhala na docela velkou prolejzačku, protože on tam lezl a ona lezla za ním. Moc se jí líbilo lézt nahoru.

Tramoplína

• Jsem hrozně vděčná, že dětem už je rok a půl a pláčí mnohem méně a komunikují slovy a znaky mnohem více. Dnes Bob předvedl asi desetiminutový neutišitelný pláč (nic nepomáhalo - jídlo, hudba, kolíbání v náruči) a já jsem si vzpomněla, jak děsivě vystresovaná jsem byla ještě před půl rokem, když jenom brečeli.
• Petr mne nechal dospat.
• Byli jsme na první hodině tělocviku pro děti. Bob většinu času proplakal. Naštěstí ho měl na starosti Petr, který ho vždycky utěšil a pak ho přivedl znovu mezi děti (a za to jsem vděčná). Já bych ho prostě odvedla ven a počkala bych až hodina skončí. Jo, a taky trampolína byla dost dobrá. A molitanové kostky. Už se těším na přístí týden.

Pampelišky rozkvétají

• Děti, jako vždy. Že se děti vzbudily z odpoledního spánku poznám tak, že se z ložnice ozve radostné kvílení. To znamená, že Bob sebral Alici přes šprušle postýly dudlík. Nakouknu do ložnice, děti sedí v postýlkách a šťastně se na mne tlemí. Jsou tak veselí, že bych musela být hodně špatně naladěná, abych nepodlehla jejich smíchu. Je to asi to nejlepší, co se mi může přihodit, že mne děti rozesmívají.
• Chtěla jsem dnes povzbudit Evu, což nevím, jestli se mi povedlo Nicméně se mi v průběhu diskuse dostalo takové pochvaly, že jsem se skoro až zarděla. A to děkuji.
• Oteplilo se. Dnes odpoledne jsem byla venku jen v triku a svetru. Kvetou pampelišky.

Zlatíčka

• Dnes je to jednoduché. Jsem vděčná za děti. Dnešek byl skvělý, úplně reklamní den na děti. Dopoledne jsme šli do Academy of Sciences, kde děti obdivovaly rejnoky a hrály si v dětské sekci. Cestou domů hopsala Alice radostí a Bob šlápl do louže tak, že se ponořil po kotníky do vody. Byl, myslím, docela překvapený. Já jsem měla dobrou náladu a vůbec jsem nekřičela, ani nenadávala, jen jsem si povzdechla, sundala jsem mu boty a dala ho do kočárku, aby byl v teple. Alice ještě chvíli pobíhala kolem, ale pak si do kočárku vlezla taky. Alice v kočárku usnula v okamžiku, kdy jsem zaparkovala před domem a začala vykládat věci. Ale naštěstí pak usnula i v postýlce.
  Odpoledne se vzbudili a byli do růžova vyspinkaní a Bob se úžasně chechtal a Alice kvílela a oba hopsali po posteli a váleli se s polštářema a byla to velká legrace. Po obědě jsem myla nádobí a děti tahaly hrnce a poklice z linky a hašteřili se, kdo bude mlátit kterou poklicí o podlahu a kdo bude jíst pomeranč. 
• A večer, když byly děti v posteli, přinesl Petr zvenku večeři a otevřel víno.
• A dočetla jsem Projekt Rosie.

Volavka bílá

• Místní příroda, to se neomrzí. Dnes jsme na cestě k hřišti v Golden Gate Parku viděli v rybníčku bílou volavku.
• Jsem vděčná, že z hřiště jsme dnes odešli jen s desetiminutovým zpožděním, děti šly samy a bez pláče.
• Byla jsem velmi vděčná, že se dnes plném autobusu dvakrát našel aspoň jeden člověk, který, když mne viděl nastoupit se dvěma dětmi v náručí, nám uvolnil sedadlo. I když jsme jeli jen tři zastávky, tak mi to moc pomohlo.

Na kopec! Na Flickr!

• Petr dnes vymyslel, že půjdeme na procházku na Buena Vista, kopec co máme za domem. Děti poslušně ťapkaly, koukaly na ptáčky, lezly škarpou, mlátily klackem do země  a za necelou hodinu jsme byli nahoře. Sami bychom to o moc rychleji nedali. Jsem vděčná, že bydlíme, kde bydlíme.
• Nahrála jsem fotky dětí na Flickr. Flick má podstatně hezčí vzhled než Picasa a uvidíme, jak to půjde. Jsem vděčná, že mám na výběr a nemusím si nic programovat sama.
• Děti se naučily nové slovo. Bobo. Bobo jsou borůvky, vytvořila jsem jim to já zopakováním první slabiky. Jsem vděčná, že tady jsou v lednu k dispozici borůvky ve slevě.

Zpožděná

A vida, stačí přijít domu párkrát pozdě, napsat na svůj pravidelný blog a najednou je týden pryč. Tak jen rychle, za posledních pár dní.

• Jsem vděčná, že poslední dva dny je nám líp. Mně i dětem. Dumám, jak moc je to vliv hormonů. Včera a dnes jsou to miláčci.
• Jsem vděčná, že mám přes den možnost chvíli spát.
• Jsem vděčná, že mi Ganéša leze na klín kdykoli si někam sednu.

Neděle

• Jsem vděčná, že i když mi Raiffeisenka zrušila stavební spoření ("Vaše smlouva pro nás byla neúnosná"), tak prachy někde jsou a zřejmě si je budu moci vybrat až do ČR přijedu. Když mi přišlo oznámení, že můj účet zrušili, tak, než mne Petr uklidnil,  jsem byla dost vyděšená, že jsem o všechno přišla.
• Jsem ráda, že mne dnes nechal Petr dospat. To je vděk, co se neochodí.
• Jsem vděčná, že jsou naše koťátka zdravá a krásná. Byli jsme v kostele v herně, kam je vstup zdarma. Sice je to kostel, ale kostely mají zjevně i docela obyčené malé místnosti s linoleem na zemi. Bylo to tam poněkud stísněné a tmavé, ale co by člověk chtěl, zadarmo. A mezi dětmi se tam proháněl chlapeček se zakrnělou pravou ručičkou. To dá člověku perspektivu.

Z knihovny

Dva dny pauza, to jsem to začala brzo flákat.

• Jsem vděčná, že děti vytahují knížky z knihovny. Deptá mne to, ale objevila jsem díky tomu komix Pod dekou, který mi dal kdysi Petr k Vánocům a který jsem si z nepochopitelných důvodů přivezla do San Franciska. Takže ho znovu čtu. Je to milé.
• Jsem vděčná, že když na hřišti podám Alici lahvičku s pitím, tak se posunkem zeptá, jestli má dát napít i Bobovi. Fascinuje mne to. Jistě jsem jí několikrát říkala, ať to udělá, ale stejně mne překvapuje, když s tím přijde sama.
• Jsem vděčná za Petrovu kamarádku, která nás poslední dobou častěji navštěvuje. Jednak se dozvídáme, jaké to je být ve třiceti po dlouhé době singl a jednak nás seznamuje s aplikacemi, které jí dohazují chlapy. Je to strašidelné. A kromě toho je fajn se prostě s někým vidět, pořád mám dost omezený okruh lidí, které vídám a většina z nich je navázaná na děti a ty nepovažuju úplně za své kamarády.

Sláva Mirandě

• Jsem vděčná za Mirandu, naši hlídačku. Má naše děti ráda, děti mají rády ji. Když Miranda přijde, tak děti začnou zběsile běhat kolem, nasedají na plastovou motorku a jezdí po bytě, ukazují knížky a zvířátka, jako by jí honem, v pěti minutách, musely ukázat, co všechno dokážou. Vzpomněla jsem si teď, že když přijdeme k synovcům, tak nám vlastně taky hned ukazují svoje nejnovější hračky.
• Jsem vděčná za každý den bez dětí. Po 14 dnech svátků, kdy byl doma Petr, je docela úleva odejít z domu a nechat všechno na starosti někomu úplně jinému (konkrétně Mirandě, která i vytře kuchyň a poskládá prádlo).
• Jsem vděčná za Charmain, naši masérku. Středy jsou dobré dny, přijde Miranda, jdu na masáž (i když přesnější by bylo nazývat to fyzioterapií, protože nás tak rasí, že skuhráme, ale zase nás pak přestávají bolet záda, nohy, ruce...) a do školy.

Hold my hand and we're halfway there

• Jsem vděčná, že mne Petr vytáhl na koncert. Piano a zpěv. Julia byla nádherná a ještě pěkně zpívala. Já jsem se vyfikla a ještě jsem se (opět) dozveděla, z jaké písničky je titulek.
• Jsem vděčná za to, že mám Jeffa. Jednak nám dělá drobné opravy v domácnosti, na které nestačíme, jednak miluje naše děti a naše děti milují jeho a jednak je ochoten a schopen večer děti pohlídat, zatímco my jdeme na koncert.
• Mám radost, že se mi povedla fotka z hřiště. V první řadě mám radost, že jsem ji viděla. že když jsem ji viděla, tak jsem ji zaregistrovala. Pak mám radost, že jsem si přinesla foťák, a pak, že se mi povedlo nastavit expozici tak, abych získala na fotce, to, co jsem chtěla. Myslím ale, že to není moje poslední fotka houpaček.

Modrá obloha

• Jsem vděčná, že obě děti měly dnes jen jeden děsivý záchvat vzteku. Dopoledne byly děti tak úžasné, až jsem si říkala, že je to fakt moje vina, když se vztekají. Oba dva se smáli, Alice se potměšile usmívala, když házela jídlo na zem, Bob se vesele chechtal, když se schovával ve vchodu u obchodu, a já jsem si je moc užívala. Po poledním spánku se ale děti nevzbudily dorůžova vyspinkané a jeden po druhém děsivě řvali a vztekali se a nic nechtěli. Díky Bohu, že to přešlo a mohli jsme řádit na posteli.
• Jsem vděčná, že máme modrou oblohu. Děti dnes vstaly už v 6.55 a byla docela tma. Vzpomněla jsem si na ty děsné, ponuré, zatažené zimní dny v Praze. S dětma bych si to v takovém počasí asi fakt hodila.
• Jsem vděčná, že jsou lidi na ulici a v kavárnách tolerantní vůči mým dětem. Když jdeme na procházku, tak zabereme celý chodník, protože jedno dítě je u zdi, druhé u obrubníku a já se snažím být mezi nimi, tak abych na obě viděla.

Spááááát

• Dnes večer jsem vděčná, že děti už spí. Alice začala být neuvěřitelně protivná o hodinu dříve než je dáváme běžně do postele. Tak jsem jí jen ošplouchla zadek a strčila jsem ji do postýlky. Usnula okamžitě, chudinka moje uřvaná. Sice to asi znamená, že ráno se probudí o hodinu dříve, ale pokud ne, tak jsem nějaký spánek navíc získala i já.
• Jsem vděčná za nový fotobatoh. Zkusím, jestli se mi podaří do něj naskládat věci pro děti a foťák s dvěma objektivy, abych mohla děti na procházkách fotit a nemusela mít špatné svědomí, že se chovám macešsky k drahému vybavení.
• Jsem ráda, že i když jsem byla nervozní jak pes, tak návštěva restaurace dopadla relativně dobře. Najedli jsme se (alespoň dospělí) a děti nic nerozlily, ani nerozbily.
• Jsem vděčná, že se Petr pořád snaží mne rozesmát

Káva, crack i kokain

Psát už v poledne příspěvěk shrnující celý den má značné nevýhody. Zejména člověk nemá odžitou tu druhou část dne.

Stále ladím.  Začíná mi připadat, že psát, co mi udělalo během dne radost, je troška bezzubé v porovnání se zapisováním toho, za co jsem vděčná. Jenže vděk, to je taková patetická záležitost. Jsem vděčná za své děti... to je prostě věta, jak vystřižená z Paula Coelha. Ne, že bych ho někdy četla, já si jen představuju, že tak nějak jeho knížky zní. Pateticky. Nakonec, komu jsem vděčná, jsem-li (v zásadě) nevěřící? Ale zdá se, že se nedá nic dělat. Pojmenovala jsem to tu Vděk, tak bych měla být vděčná bez ohledu na to, jak je to zavazující nebo trapné. A za některé věci opravdu jsem hluboce vděčná.

• Třeba jsem vděčná, že když se dnes Alice rozhodla, že největší zábava je oběhnout auto z chodníku po silnici, tak že to udělala ve slepé ulici, kde prakticky nic nejezdí. Takže mne vyděsila, vyprovokovala a naštvala, ale nic jí nehrozilo a nic se jí nestalo. Jenom teď skutečně musím nějak řešit, že jí připadá zábavné na můj pokyn STOP reagovat rozběhnutím se a smíchem.
• Jsem vděčná za hudbu. Za hudbu mého "mládí". Včera odpoledne vzal Petr děti na hřiště a já jsem se jala péct bábovku. Pustila jsem si k tomu album ROPY, které jsem dostala k Vánocům 2013 a které jsem od té doby slyšela jednou. Slovy jednou. Drogy mne nadchly, rozjásaly a rozhopsaly. Na krátký moment jsem byla zase svobodná, nespoutaná a mladá. Pak mne sklíčila následující depresivní písnička a fakt, že jsem nepracující matka dvou dětí, volno mám jen díky Petrovi a když dokážu upéct bábovku, tak považuju svůj den za superprodkutivní. Dnes dopoledne jsem si ale pustila Ready Kirken a nakoplo mne to úplně stejně. Možná si musím častěji pouštět hudbu z Prahy.
• Jsem vděčná, že i když děti nesní svůj oběd, tak na hřišti jim můžu dát prakticky cokoli a oni to rádi snědí. To je rozhodně fajn. Máme teď velkou spotřebu jablek.

Kolibřík

Článek o pozitivním vlivu zapisování si věcí, za které jsme v životě vděční. Odkaz na něj jsem našla u Pandy, bod 39.

Prozatím ladím, kdy, co a jak psát. Večer mám, ze socializačních partnerských důvodů, zatržený internet, tak se mi zdá, že můžu krásně psát během odpoledního spánku. Ale pak zas nemám zážitky z celého dne. No, uvidím.

• Dnes jsme na hřišti Duboce viděli kolibříka. Seděl na stromě, švitořil a když jsem ho ukázala dětem, postupně každému zvlášť, tak ho viděli a poznali, že je to pták. Myslím, že je skvělé, že děti svého prvního kolibříka viděly v roce a půl (a jednom měsíci).
• Moc mne potěšilo, že jsme stihli autobus, kterým jsme na hřiště jeli. Měli jsme 8 minut na obutí, naložení Alice do nosítka na záda, popadnutí batohu a Boba do náruče a seběhnutí ze schodů. Stihli jsme to. Jedna paní mi dokonce pomohla s Bobem do autobusu a pak se na něj celou cestu usmívala.
• Cestou domů se ukázalo, že děti se snad baví mnohem víc lezením po cizích schodech a sbíháním ke garážovým vratům, než se baví na hřišti.

Předsevzetí 2015

Nemám.
Protože mi žádný plán nevydrží déle než do půlky ledna a pak mám komplexy, že jsem neschopná. Takže si přiznávám, že jsem neschopná, hned ze začátku a pak už můžu mít komplexy jenom ze závažných věcí.

Jsem v tomhle oboru nováček. Být každý den za něco vděčná. Ale přečetla jsem si, že lidé, kteří to dělají, jsou v dlouhodobém horizontu šťastnější a spokojenější a to já potřebuju jako sůl. Tak to zkusím. Sice už je po půlnoci, ale budeme se tvářit, že jsem to napsala ještě prvního, ano?

A nebudu psát, že jsem vděčná, to mi zní jako že jsem někomu, něčemu zavázaná, dlužná. Budu psát, co mne potěšilo a budu se snažit hledat pozitiva i tam, kde zdánlivě nejsou. A už teď je jasné, že se to bude nejčastěji točit kolem dětí.

Jsem ráda, že i když nás Alice v noci 2x vzbudila zoufalým a hlasitým pláčem (v půl jedné a v půl druhé), tak se nechala v obýváku utěšit. Rozprostřela jsem jí beránka na obličej a ona jenom tak mručela a pak už byla zvědavá a veselá a když jsem ji vrátila do postýlky, tak se překulila a spala.
Jsem vděčná Petrovi, že mne nechal dopoledne dospat až do dvanácti a staral se o děti.
Odpoledne jsme šli na vycházku do GG parku. Bob se povozil na kolotoči s Petrem, zatímco Alici se houpala na houpačkách. Byla pekelná zima, což znamená asi 7 stupňů Celsia, což je vlastně fajn, protože to člověku úplně připadá jako skutečná zima, jen bez sněhu.
Děti bez problémů usnuly, my jsme si dali čočku s klobásou a pak jsme otevřeli alsaské víno, to je sázka na jistotu.

A zítra se snad dostanu k úpravě vzhledu.