Stále ladím. Začíná mi připadat, že psát, co mi udělalo během dne radost, je troška bezzubé v porovnání se zapisováním toho, za co jsem vděčná. Jenže vděk, to je taková patetická záležitost. Jsem vděčná za své děti... to je prostě věta, jak vystřižená z Paula Coelha. Ne, že bych ho někdy četla, já si jen představuju, že tak nějak jeho knížky zní. Pateticky. Nakonec, komu jsem vděčná, jsem-li (v zásadě) nevěřící? Ale zdá se, že se nedá nic dělat. Pojmenovala jsem to tu Vděk, tak bych měla být vděčná bez ohledu na to, jak je to zavazující nebo trapné. A za některé věci opravdu jsem hluboce vděčná.
- Třeba jsem vděčná, že když se dnes Alice rozhodla, že největší zábava je oběhnout auto z chodníku po silnici, tak že to udělala ve slepé ulici, kde prakticky nic nejezdí. Takže mne vyděsila, vyprovokovala a naštvala, ale nic jí nehrozilo a nic se jí nestalo. Jenom teď skutečně musím nějak řešit, že jí připadá zábavné na můj pokyn STOP reagovat rozběhnutím se a smíchem.
- Jsem vděčná za hudbu. Za hudbu mého "mládí". Včera odpoledne vzal Petr děti na hřiště a já jsem se jala péct bábovku. Pustila jsem si k tomu album ROPY, které jsem dostala k Vánocům 2013 a které jsem od té doby slyšela jednou. Slovy jednou. Drogy mne nadchly, rozjásaly a rozhopsaly. Na krátký moment jsem byla zase svobodná, nespoutaná a mladá. Pak mne sklíčila následující depresivní písnička a fakt, že jsem nepracující matka dvou dětí, volno mám jen díky Petrovi a když dokážu upéct bábovku, tak považuju svůj den za superprodkutivní. Dnes dopoledne jsem si ale pustila Ready Kirken a nakoplo mne to úplně stejně. Možná si musím častěji pouštět hudbu z Prahy.
- Jsem vděčná, že i když děti nesní svůj oběd, tak na hřišti jim můžu dát prakticky cokoli a oni to rádi snědí. To je rozhodně fajn. Máme teď velkou spotřebu jablek.
No comments:
Post a Comment