Moc mi to nejde

• Děti byly dnes tak vyřízené, že šly do postele v sedm a hned po kuřátku usnuly. Mám o hodinu víc času sedět u počítače!
• Petr se postaral o oběd a pozval na procházku svého kolegu se slečnou. Bylo to milé.
• Děti jsou úžasné, nejúžasnější. Díky tomu, jak jsou rozpustilé, jsem s nimi s oběma měla večer dost trpelivosti, když nezřízeně bulely.

Moc mi to nejde, to pozitivní psaní. Jako jo, pořád věřím, že každý den jsem schopna najít nějaká pozitiva. Ale připadá mi, že to vlastně pořád bude "děti jsou roztomilé, Petr je hodný, že se stará, žít v SF je super", protože to jsou věci, které (teď) považuju za konstaty svého života. I když mám pocit, že byly dny, kdy bych neměla energii být vděčná za cokoli. Ale snad se mi podaří se do toho ještě vpravit, teď zrovna mám motivaci a věřím, že to skutečně může fungovat, to psaní si pozitiv a následně se cítit lépe.