Tři dny zaráz

Ty jo, psát každej den... není to tak jednoduché, jak jsem si představovala. A přitom by bylo co.

Úterý
Jsem vděčná, že se dopoledne nikdo nepočůral. Ráno jsme hrdinně vyrazili do Ymcy. Všichni se těšili. Děti, že si budou hrát, já, že si zacvičím. Ale vyrazili jsme poněkud později a když jsme čekali na návazný autobus, tak to trvalo asi 15 minut, což už je docela dlouho, a když přijel, tak byl samozřejmě plnější a během cesty se plnil a plnil. Vystoupili jsme pět minut před tím než mi mělo začít cvičení, ale to přežiju. Vysvětlila jsem dětem, že na klouzačku půjdou až po cvičení, naběhla jsem s nimi na záchod, aby se vyčurali před tím, než půjdu do hlídané herny a... a zjistila jsem, že jsem tašku s dětskými věcmi kopla v autobuse pod sedačku a nechala ji tam. Průser. Nejenže jsem neměla pro děti jídlo a pití, ale neměla jsem ani přenosný nočník, do kterého děti ochotně čůrají, ani čisté oblečení, ani nějakou náhradní plenu, ani NIC. Vůbec nic, všechno bylo v tašce, aby to měly děti v herně při sobě. Rychle jsem vyhodnotila, že jediná možnost je přemluvit děti, aby se VÝJIMEČNĚ vyčůraly do záchoda, a jet domů. Bob začal plakat a do záchoda rozhodně odmítl čůrat, nenene, nezájem, že máma bude držet. Alice se nechala na záchod posadit, s tím, že ji bude máma držet. A radostně mi hlásila, že čůrá, přestože nečůrala. To dělá poslední dobou často. A pak děti plakaly, protože jsem jim oznámila, že jedeme domů, protože máma nechala tašku v autobuse, a žádná herna se nekoná. Potřebovala jsem je dostat domů okamžitě, protože kdyby se počůraly, tak by byly velmi nešťastné a já pro ně neměla čisté oblečení. Vzhledem k situaci, musím říct, že byly velmi spolupracující. Naprosto jsem chápala, že Alice plakala a vztekala se, ale nakonec jsme úspěšně dojeli domů a všichni měli suché kalhoty! Od 9.15 do 11.00. Skoro dvě hodiny! Měla jsem z nich radost.
Zbytek dopoledne jsme si zpestřili vybíráním nových lahviček a nočníku na Amazonu.

Středa
Petr mne poslal na výstavu fotek. Už to samo o sobě by stačilo, ale on mi ještě dal fotografické úkoly a já mám pocit, že se mi povedlo najít docela dobré fotky. A taky už se těším do školy.
Během dne dorazily náhradí lahvičky a nočník.

Čtvrtek
Příjemné dopoledne v Akademii věd, ještě s Terezou a její dcerou Monikou. Přišli jsme brzy a dostali jsme se bez problémů do dětského koutku. Strávili jsme tam hodinku, pak se ještě nasvačit u krokodýla, skočit na záchod a mohli jsme jít domů. Část cesty jsme ušli tak, že děti stály na čáře, já jsem odešla, pak jsem mávla a děti ke mně bežely. Zbytek cesty Alice uběhla skoro sama, aby se dostala k semaforu dřív než Bob a mohla zmáčknout tlačítko na přechod. Na zastávce pak udělala vtip s květákem, který mne naprosto rozložil.
A doma na mne čekala zpráva, že se naše taška s dětskými věcmi našla, což mne velmi potěšilo, protože jsem si k ní za ty dva týdny co ji mám, vytvořila citový vztah.

Zaříkávač koček

• Dopoledne děti zvládly úplně předpisově bez plenek. Vyčůrat před odchodem z domu, vyčůrat po příchodu do Pikaboo Factory (skvělé místo, $8 za dítě a krásná herna), hodinu nutit mámu číst knížky, vyčůrat před odchodem, doma se najíst a jít spát. Jo a ještě než jsem vůbec vyrazili z domu, tak se rozloučily s Ganéšou a řekli jí, že se vrátíme.
• V neděli jsme šli hřiště na Alamo Square. Máme pěkné fotky, klouzala jsem se s dětmi na klouzačce a bylo to fajn. Po hřišti jsme šli na večeři s Petrovými kolegy a bylo to taky fajn.
• Zašli jsme si s Petrem dnes v podvečer na pho. Jedno společné pho. Dobré bylo.

Kloužu

Poslední dva týdny byly skvělé, ale ve čtvrtek se to zase začalo nějak sypat a od té doby se moje nálada jen zhoršuje. Nicméně pozitiva se samozřejmě najít dají. Ne, že ne.

• Jsem neskutečně vděčná, že Alice není alergická na vosí bodnutí. Jeli jsme dnes na svatbu. Konala se parku, v lese. Bylo to tam docela přívětivé, ale Alice schytala do levé ruky žihadlo. Ta vřískala. Chuďátko moje. Zrovna když si novomanželé navzájem říkali slib lásky. Hrozně jsem se vyděsila, ale Petr byl docela klidný. Okolí vpichu naběhlo a zbělelo, ale nic horšího se nestalo a v průběhu dne se to už nezhoršovalo. Ještě uvidíme zítra.
• Jsem vděčná, že je Petr stále trpelivý a veselé mysli. Po svatbě jsme na jeho popud ještě jeli na balkonovou grilovačku ke kolegům. Alice tam spadla ze schodů (měla dnes blbý den), ale oklepala se, řekla "opatně" a šla znovu. Já jsem se už po hodině a půl uvolnila a skoro si to i užívala.
• Jsem vděčná, že nás cestou domů nikde nechytili policajti, protože na grilovačce jsem zapomněla kabelku a řídila jsem bez řidičáku.

Drobnosti

• Jsem vděčná, že jsem si dnes zacvičila. Pravda, byla jsem jednou odvolaná, protože se Bob pokakal, a jednou jsem si odběhla dobrovolně, abych dala děti na nočník, protože to hlídačky v YMCA nedělají. Ty je můžou dovést jen k záchodovým dveřím a dál už musí dítě samo. Velmi zajímavý přístup. Nicméně i tak jsem měla dobrých 25 minut pohybu, ke kterému se sama nedokopu. Bude se to lepšit.
• Jsem vděčná, že si dnes, asi po osmi měsících, nechal Bob namočit hlavu. Ne, umýt, namočit. Od toho se dá postupovat dál.
• Jsem vděčná, že jsem doma vyhrabala dost brambor na bramboráky a nemusela se snažit přemluvit hladové, nespolupracující děti, že musíme ven.
• Jsem vděčná, že už jsem na škole dlouho a znám hodně lidí. Když mi dnes nová paní učitelka pohrozila, že pokud nepřijdu na první hodinu (jedeme na svatbu Ayeshy), tak mne vyřadí, vyhodí, vyloučí, tak jsem neváhala, napsala jsem email paní vedoucí katedry a ta obratem napsala paní učitelce, že když nepřítomnost ohlásím, tak není třeba mne vyřazovat. Mám radost!

Antidepresiva

Nejde mi to tady moc. Teda. Přemýšlím jeslti to svědčí spíš o tom, že nejsem šťastná, nebo o tom, že nemám dost odhodlání. Ne, že by to spolu nesouviselo.

• V první řadě, jsem vděčná za Damianu. Fakt jsem.
  Na Okoun kdysi Trofo psala, ze účinek placeba je skoro stejný jako účinek antidepresiv, tak jsem si jednoho dne, kdy už jsem byla úplně vyřízená a cítila jsem se dětmi naprosto zahnaná do kouta, šla koupit nějaký čaj do obchodu s bylinkama. Máme ho hned za rohem. Původně se ten obchod jmenoval Happy Herbs, ale zřejmě se ukázalo, že to nezní dost seriozně a lidi se jim tam chodili ptát na marihuanu (což taky souvisí s lokací, uprostřed čtvrti, která je proslulá tím, že tu probíhalo Summer of Love). Teď se jmenují Twisted Thistle Apothecary a chlubí se tím, že prodávají všechny možné bylinky, které ovlivňují chemii v mozku. Všechny možné bylinky kromě marihuany ovšem. Dali mi něco, čemu se říká Damiana, že prý to působí rychle a krátkodobě, stejně jako dlouhodobě. Ten večer jsem si udělala čaj a nic jsem neočekávala. Za půl hodiny se rozpustil šedý závoj, který mi celý den naprosto zahaloval myšlení. Necítila jsem se výrazně lépe, ale rozhodně jsem měla pocit, že se možná dá něco dělat, že to možná není všechno úplně beznadějné. Jako bych byla schopná myslet ostřeji, zatímco předtím bylo všechno zastřené. Jako bych najednou chodila po pevném chodníku, zatímco předtím jsem šla bahnem a nemohla jsem pořádně zvednout nohy. Za další půl hodinu jsem zjistila, že se samovolně usmívám a po chvíli už jsem se úplně řechtala. Po dvou hodinách jsem se cítila tak vyrovnaná a klidná, jako už minimálně několik týdnů ne. Rozhodně mne to potěšilo. Rychlý nástup a že to skutečně fungovalo.
  Od té doby si vařím čaj dvakrát až třikrát denně a život je snesitelný. Je to velký posun. Děti jsou mnohem milejší a dokonce si je i užívám. Rozhodně si je užívám mnohem víc než během posledního půl roku. Tak doufám, že to vydrží.
• Jsem vděčná, jak rychle se děti naučily na nočník. Když o tom přemýšlím, možná to nebylo rychlé, trvalo to asi dva týdny, ale bylo to úplně v pohodě. Naučily se to docela samy. Dnes jsou už druhý den bez plenek a v kalhotech. Jen na spaní jim ještě budu nějakou dobu dávat plenku.
• Jsem vděčná, že jsem v sobotu měla čas trochu vyrazit do města a potkala jsem úžasný fotografický objekt. Modré popraskané sklo, kterým svítilo
  slunce. Nádhera. Úplně mi to spravilo den.