Kolibřík

Článek o pozitivním vlivu zapisování si věcí, za které jsme v životě vděční. Odkaz na něj jsem našla u Pandy, bod 39.

Prozatím ladím, kdy, co a jak psát. Večer mám, ze socializačních partnerských důvodů, zatržený internet, tak se mi zdá, že můžu krásně psát během odpoledního spánku. Ale pak zas nemám zážitky z celého dne. No, uvidím.

• Dnes jsme na hřišti Duboce viděli kolibříka. Seděl na stromě, švitořil a když jsem ho ukázala dětem, postupně každému zvlášť, tak ho viděli a poznali, že je to pták. Myslím, že je skvělé, že děti svého prvního kolibříka viděly v roce a půl (a jednom měsíci).
• Moc mne potěšilo, že jsme stihli autobus, kterým jsme na hřiště jeli. Měli jsme 8 minut na obutí, naložení Alice do nosítka na záda, popadnutí batohu a Boba do náruče a seběhnutí ze schodů. Stihli jsme to. Jedna paní mi dokonce pomohla s Bobem do autobusu a pak se na něj celou cestu usmívala.
• Cestou domů se ukázalo, že děti se snad baví mnohem víc lezením po cizích schodech a sbíháním ke garážovým vratům, než se baví na hřišti.