V Praze

Jsem vděčná, že v tomto náročném období, kdy jsem stále nevyspalá a děti věčně uplakané, jsou děti zdravé. Nekašlou, nemají rýmu, nic. Jsou zdravé.

Ruším večerní mlíko

• Dnes večer jsem nedala dětem do postýlky lahvičku s mlíkem. Řádně jsem jim to včera večer nahlásila a dnes při koupeli znovu. Ani necekli. Fakt.
• Stále jsem vděčná, že mi Petr umožňuje chodit v sobotu do školy. Den v temné komoře je svým způsobem osvěžující.
• Petr vaří. V sobotu se Petr ráno ujme péče o děti a dělá snídani, pak vaří náročný oběd a to tak vydatný, že často zbyde i na večeři a nedělní oběd. Rozmazluje mne.

Jo, a kdybych to zapomněla zmínit, tak děti jsou skvělý. Třeba když ráno v posteli předvádějí vyjící kojoťátka

Rozbitý zobáček

• Jsem vděčná, že si sice Alice dnes rozbila zobáček, ale nevyrazila si žádný zub. Strčila ruce do kapsiček u batohu, protože neměla kapsy u kalhot. Ne, že by to s kapsama u kalhot bylo lepší. Varovala jsem ji, že si člověk může takhle snadno ublížit a rozhodně jí tak nedovoluju běhat. Ale nutkání mít ruce v kapsách je zřejmě neodolatelné. Tak teď má napuchlý ret. Vypadá, jako by měla zobáček. Ale plakala překvapivě málo a rychle se oklepala.

• Jsem vděčná, že mi Petr dává prostor na focení tím šílenýnm foťákem.
• Jsem vděčná, že žiju ve městě, kde je o mne postaráno. Nedávno jsem musela prošťouchout ucpaný záchod a moc výrazně jsem si uvědomila, jaké máme štěstí, že nemusíme řešit co s výkaly, co s odpadky, že máme čistý a nesmrdící byt. I ulice.

Rána jsou nejlepší

Poslední dobou jsou děti nejlepší po ránu. Dopoledne. Po odpoledním spánku bývají trochu uřvaní a protivnější a já netrpělivá, ale dopoledne? Dopoledne jsou to reklamní děti. Jsou usměvavé, veselé, roztomilé a vtipné. Alice je neuvěřitelně vtipná. Bohužel to nedokážu moc popsat, protože většina jejích vtipů spočívá v tom, jak se tváří uličnicky. Tím mne vždycky rozseká.
Třeba dnes při večeři. Děti byly celé veselé, a v rámci zábavy Alice prohlásila, že se kousla do jazyka a že budeme muset jít zubaři (to má přirozeně ode mne). Usmála jsem se a potvrdila jsem jí to. Pak se na mne kulišácky koukla a řekla "Máma taky." To mne rozesmálo. Pobavila jsem se, řekla jsem jí, že má pravdu a že je chytrá. Alice se na mne kulišácky usmála a řekla "Máma taky." Tím mne rozesmála natolik, že jsem se smála dobře několik minut až jsem slzela. Pak už jen zkoušela kulišácký úsměv a "Máma taky," bez kontextu. Dokonce i Bob to zkoušel, ale už to nefugnovalo. Ale stejně byli skvělí.

Takže

• Jsem vděčná, že jsou takoví skvělí
• Jsem vděčná, že dnes ráno přišla nouzová babysitterka a pomohla mi s dětmi na první hodině Acrosportu.
• Jsem vděčná, že děti měly z Acrosportu velkou radost. Alice tam běhala jak motorová myš.

Tři dny zaráz

Ty jo, psát každej den... není to tak jednoduché, jak jsem si představovala. A přitom by bylo co.

Úterý
Jsem vděčná, že se dopoledne nikdo nepočůral. Ráno jsme hrdinně vyrazili do Ymcy. Všichni se těšili. Děti, že si budou hrát, já, že si zacvičím. Ale vyrazili jsme poněkud později a když jsme čekali na návazný autobus, tak to trvalo asi 15 minut, což už je docela dlouho, a když přijel, tak byl samozřejmě plnější a během cesty se plnil a plnil. Vystoupili jsme pět minut před tím než mi mělo začít cvičení, ale to přežiju. Vysvětlila jsem dětem, že na klouzačku půjdou až po cvičení, naběhla jsem s nimi na záchod, aby se vyčurali před tím, než půjdu do hlídané herny a... a zjistila jsem, že jsem tašku s dětskými věcmi kopla v autobuse pod sedačku a nechala ji tam. Průser. Nejenže jsem neměla pro děti jídlo a pití, ale neměla jsem ani přenosný nočník, do kterého děti ochotně čůrají, ani čisté oblečení, ani nějakou náhradní plenu, ani NIC. Vůbec nic, všechno bylo v tašce, aby to měly děti v herně při sobě. Rychle jsem vyhodnotila, že jediná možnost je přemluvit děti, aby se VÝJIMEČNĚ vyčůraly do záchoda, a jet domů. Bob začal plakat a do záchoda rozhodně odmítl čůrat, nenene, nezájem, že máma bude držet. Alice se nechala na záchod posadit, s tím, že ji bude máma držet. A radostně mi hlásila, že čůrá, přestože nečůrala. To dělá poslední dobou často. A pak děti plakaly, protože jsem jim oznámila, že jedeme domů, protože máma nechala tašku v autobuse, a žádná herna se nekoná. Potřebovala jsem je dostat domů okamžitě, protože kdyby se počůraly, tak by byly velmi nešťastné a já pro ně neměla čisté oblečení. Vzhledem k situaci, musím říct, že byly velmi spolupracující. Naprosto jsem chápala, že Alice plakala a vztekala se, ale nakonec jsme úspěšně dojeli domů a všichni měli suché kalhoty! Od 9.15 do 11.00. Skoro dvě hodiny! Měla jsem z nich radost.
Zbytek dopoledne jsme si zpestřili vybíráním nových lahviček a nočníku na Amazonu.

Středa
Petr mne poslal na výstavu fotek. Už to samo o sobě by stačilo, ale on mi ještě dal fotografické úkoly a já mám pocit, že se mi povedlo najít docela dobré fotky. A taky už se těším do školy.
Během dne dorazily náhradí lahvičky a nočník.

Čtvrtek
Příjemné dopoledne v Akademii věd, ještě s Terezou a její dcerou Monikou. Přišli jsme brzy a dostali jsme se bez problémů do dětského koutku. Strávili jsme tam hodinku, pak se ještě nasvačit u krokodýla, skočit na záchod a mohli jsme jít domů. Část cesty jsme ušli tak, že děti stály na čáře, já jsem odešla, pak jsem mávla a děti ke mně bežely. Zbytek cesty Alice uběhla skoro sama, aby se dostala k semaforu dřív než Bob a mohla zmáčknout tlačítko na přechod. Na zastávce pak udělala vtip s květákem, který mne naprosto rozložil.
A doma na mne čekala zpráva, že se naše taška s dětskými věcmi našla, což mne velmi potěšilo, protože jsem si k ní za ty dva týdny co ji mám, vytvořila citový vztah.

Zaříkávač koček

• Dopoledne děti zvládly úplně předpisově bez plenek. Vyčůrat před odchodem z domu, vyčůrat po příchodu do Pikaboo Factory (skvělé místo, $8 za dítě a krásná herna), hodinu nutit mámu číst knížky, vyčůrat před odchodem, doma se najíst a jít spát. Jo a ještě než jsem vůbec vyrazili z domu, tak se rozloučily s Ganéšou a řekli jí, že se vrátíme.
• V neděli jsme šli hřiště na Alamo Square. Máme pěkné fotky, klouzala jsem se s dětmi na klouzačce a bylo to fajn. Po hřišti jsme šli na večeři s Petrovými kolegy a bylo to taky fajn.
• Zašli jsme si s Petrem dnes v podvečer na pho. Jedno společné pho. Dobré bylo.

Kloužu

Poslední dva týdny byly skvělé, ale ve čtvrtek se to zase začalo nějak sypat a od té doby se moje nálada jen zhoršuje. Nicméně pozitiva se samozřejmě najít dají. Ne, že ne.

• Jsem neskutečně vděčná, že Alice není alergická na vosí bodnutí. Jeli jsme dnes na svatbu. Konala se parku, v lese. Bylo to tam docela přívětivé, ale Alice schytala do levé ruky žihadlo. Ta vřískala. Chuďátko moje. Zrovna když si novomanželé navzájem říkali slib lásky. Hrozně jsem se vyděsila, ale Petr byl docela klidný. Okolí vpichu naběhlo a zbělelo, ale nic horšího se nestalo a v průběhu dne se to už nezhoršovalo. Ještě uvidíme zítra.
• Jsem vděčná, že je Petr stále trpelivý a veselé mysli. Po svatbě jsme na jeho popud ještě jeli na balkonovou grilovačku ke kolegům. Alice tam spadla ze schodů (měla dnes blbý den), ale oklepala se, řekla "opatně" a šla znovu. Já jsem se už po hodině a půl uvolnila a skoro si to i užívala.
• Jsem vděčná, že nás cestou domů nikde nechytili policajti, protože na grilovačce jsem zapomněla kabelku a řídila jsem bez řidičáku.

Drobnosti

• Jsem vděčná, že jsem si dnes zacvičila. Pravda, byla jsem jednou odvolaná, protože se Bob pokakal, a jednou jsem si odběhla dobrovolně, abych dala děti na nočník, protože to hlídačky v YMCA nedělají. Ty je můžou dovést jen k záchodovým dveřím a dál už musí dítě samo. Velmi zajímavý přístup. Nicméně i tak jsem měla dobrých 25 minut pohybu, ke kterému se sama nedokopu. Bude se to lepšit.
• Jsem vděčná, že si dnes, asi po osmi měsících, nechal Bob namočit hlavu. Ne, umýt, namočit. Od toho se dá postupovat dál.
• Jsem vděčná, že jsem doma vyhrabala dost brambor na bramboráky a nemusela se snažit přemluvit hladové, nespolupracující děti, že musíme ven.
• Jsem vděčná, že už jsem na škole dlouho a znám hodně lidí. Když mi dnes nová paní učitelka pohrozila, že pokud nepřijdu na první hodinu (jedeme na svatbu Ayeshy), tak mne vyřadí, vyhodí, vyloučí, tak jsem neváhala, napsala jsem email paní vedoucí katedry a ta obratem napsala paní učitelce, že když nepřítomnost ohlásím, tak není třeba mne vyřazovat. Mám radost!

Antidepresiva

Nejde mi to tady moc. Teda. Přemýšlím jeslti to svědčí spíš o tom, že nejsem šťastná, nebo o tom, že nemám dost odhodlání. Ne, že by to spolu nesouviselo.

• V první řadě, jsem vděčná za Damianu. Fakt jsem.
  Na Okoun kdysi Trofo psala, ze účinek placeba je skoro stejný jako účinek antidepresiv, tak jsem si jednoho dne, kdy už jsem byla úplně vyřízená a cítila jsem se dětmi naprosto zahnaná do kouta, šla koupit nějaký čaj do obchodu s bylinkama. Máme ho hned za rohem. Původně se ten obchod jmenoval Happy Herbs, ale zřejmě se ukázalo, že to nezní dost seriozně a lidi se jim tam chodili ptát na marihuanu (což taky souvisí s lokací, uprostřed čtvrti, která je proslulá tím, že tu probíhalo Summer of Love). Teď se jmenují Twisted Thistle Apothecary a chlubí se tím, že prodávají všechny možné bylinky, které ovlivňují chemii v mozku. Všechny možné bylinky kromě marihuany ovšem. Dali mi něco, čemu se říká Damiana, že prý to působí rychle a krátkodobě, stejně jako dlouhodobě. Ten večer jsem si udělala čaj a nic jsem neočekávala. Za půl hodiny se rozpustil šedý závoj, který mi celý den naprosto zahaloval myšlení. Necítila jsem se výrazně lépe, ale rozhodně jsem měla pocit, že se možná dá něco dělat, že to možná není všechno úplně beznadějné. Jako bych byla schopná myslet ostřeji, zatímco předtím bylo všechno zastřené. Jako bych najednou chodila po pevném chodníku, zatímco předtím jsem šla bahnem a nemohla jsem pořádně zvednout nohy. Za další půl hodinu jsem zjistila, že se samovolně usmívám a po chvíli už jsem se úplně řechtala. Po dvou hodinách jsem se cítila tak vyrovnaná a klidná, jako už minimálně několik týdnů ne. Rozhodně mne to potěšilo. Rychlý nástup a že to skutečně fungovalo.
  Od té doby si vařím čaj dvakrát až třikrát denně a život je snesitelný. Je to velký posun. Děti jsou mnohem milejší a dokonce si je i užívám. Rozhodně si je užívám mnohem víc než během posledního půl roku. Tak doufám, že to vydrží.
• Jsem vděčná, jak rychle se děti naučily na nočník. Když o tom přemýšlím, možná to nebylo rychlé, trvalo to asi dva týdny, ale bylo to úplně v pohodě. Naučily se to docela samy. Dnes jsou už druhý den bez plenek a v kalhotech. Jen na spaní jim ještě budu nějakou dobu dávat plenku.
• Jsem vděčná, že jsem v sobotu měla čas trochu vyrazit do města a potkala jsem úžasný fotografický objekt. Modré popraskané sklo, kterým svítilo
  slunce. Nádhera. Úplně mi to spravilo den.

Škola mi dělá dobře

• Jsem vděčná, že mám ve škole přístup k mašinkám. Můžu velmi levně a kvalitně tisknout fotky, můžu skenovat filmy (což dělám právě teď), můžu používat temnou komoru. Je to super.
• Jsem vděčná, že naše hlídací slečna stále hlídá. Před dvěma týdny přišla s tím, že by možná potřebovala zrušit jeden hlídací den, a to jsem si myslela, že mne vomejou. Jako by nestačilo, že ji přijali na univerzitu mimo SF, což znamená, že v létě budu muset najít novou. Strašně se mi to nechce dělat. Jednak vybrat někoho, komu budu důvěřovat, není jednoduché, a jednak mi to přijde strašně nefér vůči dětem, aby si na někoho zvykly, měly ji rády a ona pak prostě zmizí a přijde jiná. Každopádně představa, že budu muset najít někoho ještě před koncem semestru, byla hororová, tak jsem ráda, že si to Miranada rozmyslela.
• Jsem vděčná, že Jeff začal fotit na film, jak jsem ho zaúkolovala. Jednak ho to postrčí k focení, což je pro každého fotografa dobré, a jednak to postrčí mne k alternativním procesům, protože jsem se rozhodla, že jeho fotky budu alternativně zpracovávat. Tak snad nám odhodlání vydrží.

Přes most a na hřiště

• Jsem vděčná, že jsme dopoledne jeli na návštěvu k Martině a Kozlovi. Jednak jsme dostali skvělou snídani (nemohli jsme se nabažit domácích vajíček, pořád mne překvapuje, že rozdíl v chuti může být tak výrazný) a jednak jsme si příjemně popovídali a poseděli pod stříškou na zahradě. Bylo to naprosto skvělé, odjížděla jsem úplně nadšená, protože takhle idylicky a nereálně si představuju život v domě se zahradou.
• Jsem vděčná, že jsem byli pozvaní na oslavu narozenin. Odpoledne jsem byla v mimořádně špatné náladě (stejně jako včera, když Petr pozval kolegu se slečnou) a rozhodně se mi nikam nechtělo (stejně jako včera) a už vůbec ne v tom větru a zimě. Ale akce se konala na hřišti dostupném MHD a tak jsme šli, no. Ukázalo se, že popovídat si s českými kamarády, kteří také mají děti, je k nezaplacení. V průběhu oslavy se mi nálada velmi zlepšila a domů jsem šla s pocitem, že to bylo moc fajn (stejně jako včera). Možná se prostě musím víc vídat s lidmi.
• Jsem vděčná, že jsme si s Petrem večer našli čas, sedli jsme si s drinkem a minimálně hodinu jsme si povídali. Sice to znamenalo, že neudělám spoustu jiných věcí, ale tohle zrovna teď (zhruba poslední dva roky) hrozně potřebujeme.

Moc mi to nejde

• Děti byly dnes tak vyřízené, že šly do postele v sedm a hned po kuřátku usnuly. Mám o hodinu víc času sedět u počítače!
• Petr se postaral o oběd a pozval na procházku svého kolegu se slečnou. Bylo to milé.
• Děti jsou úžasné, nejúžasnější. Díky tomu, jak jsou rozpustilé, jsem s nimi s oběma měla večer dost trpelivosti, když nezřízeně bulely.

Moc mi to nejde, to pozitivní psaní. Jako jo, pořád věřím, že každý den jsem schopna najít nějaká pozitiva. Ale připadá mi, že to vlastně pořád bude "děti jsou roztomilé, Petr je hodný, že se stará, žít v SF je super", protože to jsou věci, které (teď) považuju za konstaty svého života. I když mám pocit, že byly dny, kdy bych neměla energii být vděčná za cokoli. Ale snad se mi podaří se do toho ještě vpravit, teď zrovna mám motivaci a věřím, že to skutečně může fungovat, to psaní si pozitiv a následně se cítit lépe.

Díky za pošťouchnutí

Mámina návštěva mne nějak vyhodila ze sedla a už jsem se nevrátila. Zapomněla jsem a nechtělo se mi. Ale rok ještě neskončil a nakonec, vždycky se dá zažít znovu. Musí se dát.

• Jsem vděčná, že to, že se mi stále ještě občas ozývají lidi z Česka. Měla bych víc mluvit s lidmi. Dnešní psychorozhovor s e*v byl velmi plodný.
• Jsem vděčná, že jsem dnes mohla jít na setkání matek dvojčat. Konečně. Konečně mám pocit, že si s nimi mám co říct, zejména, když je tam matka dvojčat, kterým je 22 měsíců. They are just cute and fun now! I know, right?
• Jsem vděčná, že jsou děti nejlepší na světě. Teď fakt jsou. Roztomilý a usměvavý a chytrý a mazlivý a kulišácký a choděj samy po schodech a vůbec!

Návštěva

Minulou středu přijela moje máma na návštěvu. Je to zajímavé, na svém chování a pocitech můžu krásně porovnat, jak jsem byla před rokem a půl s miminkama úplně v háji a jak je to teď mnohem víc v pohodě.

• Jsem vděčná za ledničku narvanou jídlem. Nemusím vařit.
• Jsem vděčná, že děti ráno vstanou a volají "Bába, bába".
• Jsem vděčná, že když máma nevaří, tak sedí v kuchyni u stolu a překládá. Nemusím jí zajišťovat zábavu, postará se sama.

Prolejzačka

• Jsem vděčná, že když jsem šla dnes prát, tak byla pračka i sušička prázdná. To je moje malá noční můra. Že když sejdu ta tři patra do hnusného sklepa s popelnicema a krysama, tak pračka i sušička budou zabrané a můj plán, že vyperu, přijde pro ten den vniveč.
• Jsem vděčná, že když jsme stáli frontu v La Boulange a už jsme měli objednáno a děti sbíraly po zemi drobečky a já jsem se je snažila něžně popohnat k pokladně, tak ten pán, co stál za náma klidně počkal, až se děti pohnuly a vůbec se je nesnažil obejít nebo jinak naznačit, že se chováme nevhodně.
• Jsem vděčná, že si ta maminka na hřišti všimla, že Alice mimicky vyzývá jejího syna ke hře a upozornila ho na to. Byla jsem úplně šťastná, když jsem viděla, jak se Alice raduje, schovává se pod klouzačku, kření se a vykukuje. Taky díky němu poprvé vyšplhala na docela velkou prolejzačku, protože on tam lezl a ona lezla za ním. Moc se jí líbilo lézt nahoru.

Tramoplína

• Jsem hrozně vděčná, že dětem už je rok a půl a pláčí mnohem méně a komunikují slovy a znaky mnohem více. Dnes Bob předvedl asi desetiminutový neutišitelný pláč (nic nepomáhalo - jídlo, hudba, kolíbání v náruči) a já jsem si vzpomněla, jak děsivě vystresovaná jsem byla ještě před půl rokem, když jenom brečeli.
• Petr mne nechal dospat.
• Byli jsme na první hodině tělocviku pro děti. Bob většinu času proplakal. Naštěstí ho měl na starosti Petr, který ho vždycky utěšil a pak ho přivedl znovu mezi děti (a za to jsem vděčná). Já bych ho prostě odvedla ven a počkala bych až hodina skončí. Jo, a taky trampolína byla dost dobrá. A molitanové kostky. Už se těším na přístí týden.

Pampelišky rozkvétají

• Děti, jako vždy. Že se děti vzbudily z odpoledního spánku poznám tak, že se z ložnice ozve radostné kvílení. To znamená, že Bob sebral Alici přes šprušle postýly dudlík. Nakouknu do ložnice, děti sedí v postýlkách a šťastně se na mne tlemí. Jsou tak veselí, že bych musela být hodně špatně naladěná, abych nepodlehla jejich smíchu. Je to asi to nejlepší, co se mi může přihodit, že mne děti rozesmívají.
• Chtěla jsem dnes povzbudit Evu, což nevím, jestli se mi povedlo Nicméně se mi v průběhu diskuse dostalo takové pochvaly, že jsem se skoro až zarděla. A to děkuji.
• Oteplilo se. Dnes odpoledne jsem byla venku jen v triku a svetru. Kvetou pampelišky.

Zlatíčka

• Dnes je to jednoduché. Jsem vděčná za děti. Dnešek byl skvělý, úplně reklamní den na děti. Dopoledne jsme šli do Academy of Sciences, kde děti obdivovaly rejnoky a hrály si v dětské sekci. Cestou domů hopsala Alice radostí a Bob šlápl do louže tak, že se ponořil po kotníky do vody. Byl, myslím, docela překvapený. Já jsem měla dobrou náladu a vůbec jsem nekřičela, ani nenadávala, jen jsem si povzdechla, sundala jsem mu boty a dala ho do kočárku, aby byl v teple. Alice ještě chvíli pobíhala kolem, ale pak si do kočárku vlezla taky. Alice v kočárku usnula v okamžiku, kdy jsem zaparkovala před domem a začala vykládat věci. Ale naštěstí pak usnula i v postýlce.
  Odpoledne se vzbudili a byli do růžova vyspinkaní a Bob se úžasně chechtal a Alice kvílela a oba hopsali po posteli a váleli se s polštářema a byla to velká legrace. Po obědě jsem myla nádobí a děti tahaly hrnce a poklice z linky a hašteřili se, kdo bude mlátit kterou poklicí o podlahu a kdo bude jíst pomeranč. 
• A večer, když byly děti v posteli, přinesl Petr zvenku večeři a otevřel víno.
• A dočetla jsem Projekt Rosie.

Volavka bílá

• Místní příroda, to se neomrzí. Dnes jsme na cestě k hřišti v Golden Gate Parku viděli v rybníčku bílou volavku.
• Jsem vděčná, že z hřiště jsme dnes odešli jen s desetiminutovým zpožděním, děti šly samy a bez pláče.
• Byla jsem velmi vděčná, že se dnes plném autobusu dvakrát našel aspoň jeden člověk, který, když mne viděl nastoupit se dvěma dětmi v náručí, nám uvolnil sedadlo. I když jsme jeli jen tři zastávky, tak mi to moc pomohlo.

Na kopec! Na Flickr!

• Petr dnes vymyslel, že půjdeme na procházku na Buena Vista, kopec co máme za domem. Děti poslušně ťapkaly, koukaly na ptáčky, lezly škarpou, mlátily klackem do země  a za necelou hodinu jsme byli nahoře. Sami bychom to o moc rychleji nedali. Jsem vděčná, že bydlíme, kde bydlíme.
• Nahrála jsem fotky dětí na Flickr. Flick má podstatně hezčí vzhled než Picasa a uvidíme, jak to půjde. Jsem vděčná, že mám na výběr a nemusím si nic programovat sama.
• Děti se naučily nové slovo. Bobo. Bobo jsou borůvky, vytvořila jsem jim to já zopakováním první slabiky. Jsem vděčná, že tady jsou v lednu k dispozici borůvky ve slevě.

Zpožděná

A vida, stačí přijít domu párkrát pozdě, napsat na svůj pravidelný blog a najednou je týden pryč. Tak jen rychle, za posledních pár dní.

• Jsem vděčná, že poslední dva dny je nám líp. Mně i dětem. Dumám, jak moc je to vliv hormonů. Včera a dnes jsou to miláčci.
• Jsem vděčná, že mám přes den možnost chvíli spát.
• Jsem vděčná, že mi Ganéša leze na klín kdykoli si někam sednu.

Neděle

• Jsem vděčná, že i když mi Raiffeisenka zrušila stavební spoření ("Vaše smlouva pro nás byla neúnosná"), tak prachy někde jsou a zřejmě si je budu moci vybrat až do ČR přijedu. Když mi přišlo oznámení, že můj účet zrušili, tak, než mne Petr uklidnil,  jsem byla dost vyděšená, že jsem o všechno přišla.
• Jsem ráda, že mne dnes nechal Petr dospat. To je vděk, co se neochodí.
• Jsem vděčná, že jsou naše koťátka zdravá a krásná. Byli jsme v kostele v herně, kam je vstup zdarma. Sice je to kostel, ale kostely mají zjevně i docela obyčené malé místnosti s linoleem na zemi. Bylo to tam poněkud stísněné a tmavé, ale co by člověk chtěl, zadarmo. A mezi dětmi se tam proháněl chlapeček se zakrnělou pravou ručičkou. To dá člověku perspektivu.

Z knihovny

Dva dny pauza, to jsem to začala brzo flákat.

• Jsem vděčná, že děti vytahují knížky z knihovny. Deptá mne to, ale objevila jsem díky tomu komix Pod dekou, který mi dal kdysi Petr k Vánocům a který jsem si z nepochopitelných důvodů přivezla do San Franciska. Takže ho znovu čtu. Je to milé.
• Jsem vděčná, že když na hřišti podám Alici lahvičku s pitím, tak se posunkem zeptá, jestli má dát napít i Bobovi. Fascinuje mne to. Jistě jsem jí několikrát říkala, ať to udělá, ale stejně mne překvapuje, když s tím přijde sama.
• Jsem vděčná za Petrovu kamarádku, která nás poslední dobou častěji navštěvuje. Jednak se dozvídáme, jaké to je být ve třiceti po dlouhé době singl a jednak nás seznamuje s aplikacemi, které jí dohazují chlapy. Je to strašidelné. A kromě toho je fajn se prostě s někým vidět, pořád mám dost omezený okruh lidí, které vídám a většina z nich je navázaná na děti a ty nepovažuju úplně za své kamarády.

Sláva Mirandě

• Jsem vděčná za Mirandu, naši hlídačku. Má naše děti ráda, děti mají rády ji. Když Miranda přijde, tak děti začnou zběsile běhat kolem, nasedají na plastovou motorku a jezdí po bytě, ukazují knížky a zvířátka, jako by jí honem, v pěti minutách, musely ukázat, co všechno dokážou. Vzpomněla jsem si teď, že když přijdeme k synovcům, tak nám vlastně taky hned ukazují svoje nejnovější hračky.
• Jsem vděčná za každý den bez dětí. Po 14 dnech svátků, kdy byl doma Petr, je docela úleva odejít z domu a nechat všechno na starosti někomu úplně jinému (konkrétně Mirandě, která i vytře kuchyň a poskládá prádlo).
• Jsem vděčná za Charmain, naši masérku. Středy jsou dobré dny, přijde Miranda, jdu na masáž (i když přesnější by bylo nazývat to fyzioterapií, protože nás tak rasí, že skuhráme, ale zase nás pak přestávají bolet záda, nohy, ruce...) a do školy.

Hold my hand and we're halfway there

• Jsem vděčná, že mne Petr vytáhl na koncert. Piano a zpěv. Julia byla nádherná a ještě pěkně zpívala. Já jsem se vyfikla a ještě jsem se (opět) dozveděla, z jaké písničky je titulek.
• Jsem vděčná za to, že mám Jeffa. Jednak nám dělá drobné opravy v domácnosti, na které nestačíme, jednak miluje naše děti a naše děti milují jeho a jednak je ochoten a schopen večer děti pohlídat, zatímco my jdeme na koncert.
• Mám radost, že se mi povedla fotka z hřiště. V první řadě mám radost, že jsem ji viděla. že když jsem ji viděla, tak jsem ji zaregistrovala. Pak mám radost, že jsem si přinesla foťák, a pak, že se mi povedlo nastavit expozici tak, abych získala na fotce, to, co jsem chtěla. Myslím ale, že to není moje poslední fotka houpaček.

Modrá obloha

• Jsem vděčná, že obě děti měly dnes jen jeden děsivý záchvat vzteku. Dopoledne byly děti tak úžasné, až jsem si říkala, že je to fakt moje vina, když se vztekají. Oba dva se smáli, Alice se potměšile usmívala, když házela jídlo na zem, Bob se vesele chechtal, když se schovával ve vchodu u obchodu, a já jsem si je moc užívala. Po poledním spánku se ale děti nevzbudily dorůžova vyspinkané a jeden po druhém děsivě řvali a vztekali se a nic nechtěli. Díky Bohu, že to přešlo a mohli jsme řádit na posteli.
• Jsem vděčná, že máme modrou oblohu. Děti dnes vstaly už v 6.55 a byla docela tma. Vzpomněla jsem si na ty děsné, ponuré, zatažené zimní dny v Praze. S dětma bych si to v takovém počasí asi fakt hodila.
• Jsem vděčná, že jsou lidi na ulici a v kavárnách tolerantní vůči mým dětem. Když jdeme na procházku, tak zabereme celý chodník, protože jedno dítě je u zdi, druhé u obrubníku a já se snažím být mezi nimi, tak abych na obě viděla.

Spááááát

• Dnes večer jsem vděčná, že děti už spí. Alice začala být neuvěřitelně protivná o hodinu dříve než je dáváme běžně do postele. Tak jsem jí jen ošplouchla zadek a strčila jsem ji do postýlky. Usnula okamžitě, chudinka moje uřvaná. Sice to asi znamená, že ráno se probudí o hodinu dříve, ale pokud ne, tak jsem nějaký spánek navíc získala i já.
• Jsem vděčná za nový fotobatoh. Zkusím, jestli se mi podaří do něj naskládat věci pro děti a foťák s dvěma objektivy, abych mohla děti na procházkách fotit a nemusela mít špatné svědomí, že se chovám macešsky k drahému vybavení.
• Jsem ráda, že i když jsem byla nervozní jak pes, tak návštěva restaurace dopadla relativně dobře. Najedli jsme se (alespoň dospělí) a děti nic nerozlily, ani nerozbily.
• Jsem vděčná, že se Petr pořád snaží mne rozesmát

Káva, crack i kokain

Psát už v poledne příspěvěk shrnující celý den má značné nevýhody. Zejména člověk nemá odžitou tu druhou část dne.

Stále ladím.  Začíná mi připadat, že psát, co mi udělalo během dne radost, je troška bezzubé v porovnání se zapisováním toho, za co jsem vděčná. Jenže vděk, to je taková patetická záležitost. Jsem vděčná za své děti... to je prostě věta, jak vystřižená z Paula Coelha. Ne, že bych ho někdy četla, já si jen představuju, že tak nějak jeho knížky zní. Pateticky. Nakonec, komu jsem vděčná, jsem-li (v zásadě) nevěřící? Ale zdá se, že se nedá nic dělat. Pojmenovala jsem to tu Vděk, tak bych měla být vděčná bez ohledu na to, jak je to zavazující nebo trapné. A za některé věci opravdu jsem hluboce vděčná.

• Třeba jsem vděčná, že když se dnes Alice rozhodla, že největší zábava je oběhnout auto z chodníku po silnici, tak že to udělala ve slepé ulici, kde prakticky nic nejezdí. Takže mne vyděsila, vyprovokovala a naštvala, ale nic jí nehrozilo a nic se jí nestalo. Jenom teď skutečně musím nějak řešit, že jí připadá zábavné na můj pokyn STOP reagovat rozběhnutím se a smíchem.
• Jsem vděčná za hudbu. Za hudbu mého "mládí". Včera odpoledne vzal Petr děti na hřiště a já jsem se jala péct bábovku. Pustila jsem si k tomu album ROPY, které jsem dostala k Vánocům 2013 a které jsem od té doby slyšela jednou. Slovy jednou. Drogy mne nadchly, rozjásaly a rozhopsaly. Na krátký moment jsem byla zase svobodná, nespoutaná a mladá. Pak mne sklíčila následující depresivní písnička a fakt, že jsem nepracující matka dvou dětí, volno mám jen díky Petrovi a když dokážu upéct bábovku, tak považuju svůj den za superprodkutivní. Dnes dopoledne jsem si ale pustila Ready Kirken a nakoplo mne to úplně stejně. Možná si musím častěji pouštět hudbu z Prahy.
• Jsem vděčná, že i když děti nesní svůj oběd, tak na hřišti jim můžu dát prakticky cokoli a oni to rádi snědí. To je rozhodně fajn. Máme teď velkou spotřebu jablek.

Kolibřík

Článek o pozitivním vlivu zapisování si věcí, za které jsme v životě vděční. Odkaz na něj jsem našla u Pandy, bod 39.

Prozatím ladím, kdy, co a jak psát. Večer mám, ze socializačních partnerských důvodů, zatržený internet, tak se mi zdá, že můžu krásně psát během odpoledního spánku. Ale pak zas nemám zážitky z celého dne. No, uvidím.

• Dnes jsme na hřišti Duboce viděli kolibříka. Seděl na stromě, švitořil a když jsem ho ukázala dětem, postupně každému zvlášť, tak ho viděli a poznali, že je to pták. Myslím, že je skvělé, že děti svého prvního kolibříka viděly v roce a půl (a jednom měsíci).
• Moc mne potěšilo, že jsme stihli autobus, kterým jsme na hřiště jeli. Měli jsme 8 minut na obutí, naložení Alice do nosítka na záda, popadnutí batohu a Boba do náruče a seběhnutí ze schodů. Stihli jsme to. Jedna paní mi dokonce pomohla s Bobem do autobusu a pak se na něj celou cestu usmívala.
• Cestou domů se ukázalo, že děti se snad baví mnohem víc lezením po cizích schodech a sbíháním ke garážovým vratům, než se baví na hřišti.

Předsevzetí 2015

Nemám.
Protože mi žádný plán nevydrží déle než do půlky ledna a pak mám komplexy, že jsem neschopná. Takže si přiznávám, že jsem neschopná, hned ze začátku a pak už můžu mít komplexy jenom ze závažných věcí.

Jsem v tomhle oboru nováček. Být každý den za něco vděčná. Ale přečetla jsem si, že lidé, kteří to dělají, jsou v dlouhodobém horizontu šťastnější a spokojenější a to já potřebuju jako sůl. Tak to zkusím. Sice už je po půlnoci, ale budeme se tvářit, že jsem to napsala ještě prvního, ano?

A nebudu psát, že jsem vděčná, to mi zní jako že jsem někomu, něčemu zavázaná, dlužná. Budu psát, co mne potěšilo a budu se snažit hledat pozitiva i tam, kde zdánlivě nejsou. A už teď je jasné, že se to bude nejčastěji točit kolem dětí.

Jsem ráda, že i když nás Alice v noci 2x vzbudila zoufalým a hlasitým pláčem (v půl jedné a v půl druhé), tak se nechala v obýváku utěšit. Rozprostřela jsem jí beránka na obličej a ona jenom tak mručela a pak už byla zvědavá a veselá a když jsem ji vrátila do postýlky, tak se překulila a spala.
Jsem vděčná Petrovi, že mne nechal dopoledne dospat až do dvanácti a staral se o děti.
Odpoledne jsme šli na vycházku do GG parku. Bob se povozil na kolotoči s Petrem, zatímco Alici se houpala na houpačkách. Byla pekelná zima, což znamená asi 7 stupňů Celsia, což je vlastně fajn, protože to člověku úplně připadá jako skutečná zima, jen bez sněhu.
Děti bez problémů usnuly, my jsme si dali čočku s klobásou a pak jsme otevřeli alsaské víno, to je sázka na jistotu.

A zítra se snad dostanu k úpravě vzhledu.